Mew Galactic Power- Sen se stává skutečností

18. března 2011 v 16:33 | Mesu |  Mew Galactic Power - Příběh
"Čarodějnice zprovozena buď ze světa"
"Tvá zlá kouzla už nikomu neublíží"
"Nechť je tvá nečistá duše spálena plamenem božím"
Dav vesničanů schromáděný kolem mě touží po mé krvi, bolesti a nářku. Jejich oči vypadají jako oči ďáblů. Strach mě popuzuje ať uteču, ať už se sem nikdy nevrátím. Ale nemůžu se ani hnout. Jsem pevně svázaná provazy a jakýkoliv pokus se z nich vymanit končí neúspěchem a ještě větší beznadějí. Očima hledím do davu, hledám někoho kdo by mi pomohl kdo by mě odtut dostal pryč. Ale čím dýl se dívám do těch krvelačných očí, tím víc se mé oči zaplňují slzami až nakonec vidím jen neznatelné obrysy vesničanů. Z davu náhle zazní pronikavý výkřik "Juliet!!!" Hlasy všech vesničanů se změnily v šepot a já slyšela pouze ten hlas. Hlas který se stále přibližoval. V jednu chvíly jsem ho zahlédla. Byl to on. Ten po kterém mé srdce dlouho toužilo. S nadějí v hlase jsem vykřikla jeho jméno "Thomasi". Poté jsem však ucítila palčivou bolest. Všude kolem mě vyšlehly plameny. Vykřikla jsem strachem a bolestí. Připadala jsem si jako v pekle. Pomalu upadám do bezvědomí. Naposledy zahlédnu mého milovaného a zaslechnu jeho hlas jež zoufale křičí mé jméno "Juliet!!!"
Najednou se cítím lehká jako pírko, nevím co se to stalo ale provazy jenž mi bránily v pohybu zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. Cítím se volná. Poté pomalu otevírám oči. Kolem mě se drží za ruce 4 dívky. Jejich hlasy mě naplňují láskou a bezpečím. Náhle se kolem mě objevuje silné dráždivé světlo. A potom mi to dojde. To je zas ten sen. No jasně to světlo je přece slunce. Moment. Sluneční světlo u mě v pokoji?! "Zatraceně kolik je hodin?!" Rychlostí blesku popadnu budík. "Cožééé?! 12:35?! No to snad ne, vždyť mi ujede vlak!" Můj pokus co nejrychleji slézt z postele končí zamotáním do deky a následným pádem. "No to se mi snad jenom zdá" Mluvím si sama k sobě když se snažím z mých rozcuchaných vlasů vytvořit nějaký účes. "Proč zrovna dneska musím zaspat, vždyť je poslední den prázdnin a ještě k tomu je ta výstava. Zatracená mašle!" řeknu a pokusím se s nespolupracující mašlí trhnout. "Nééé ona se přetrhla. Ach jo to vyřeším potom, musím se rychle převléknout" "Jáááu zatracený pyžamo!" Vyjeknu když se po pokusu ze sebe sundat pyžamo opět zřítím k zemi.
Rychle seběhnu schody a vylítnu z domu směrem k nádraží. "Sakra snad to stihnu" Ach jo jestli nestihnu tu výstavu tak bráchu fakt přetrhnu. Donutil mě včera pracovat přesčas ve své kavárně. Zapřísahám se že kdybych nepotřebovala peníze tak s tou otročinou pro něj dávno seknu. Ale nesmím se rozčilovat musím upnout myšlenky k tomu důležitému. Už se nemůžu dočkat té výstavy. Můj oblíbený fotograf ohrožených zvířecích druhů Nick Brandh má tady v Tokyu výstavu a já chci být mezi prvními co jí uvidí. A hlavně tam budou unikátní snímky mého nejoblíbeňejšího zvířete Rysa Kanadského. Škoda že tam musím jít sama. Obě mé nejlepší kamarádky se vrací z dovolené až zítra. Je to smůla chtěla jsem si s nima užít poslední den prázdnin než začne škola. S těmito myšlenkami nastoupím do vlaku.
Hmmm kolik je vůbec hodin. Nemám vůbec ráda když nemám přehled o čase. A ještě tomu jsem nechala doma mobil. Ha už vím zeptám se toho kluka. "Prosím tě?"
"Ano?" zarazím se. Ten hlas.
"Copak je?" zeptá se mě.
"Ach promiň, prosímtě nevíš kolik je hodin?"
"Počkej podívám se"
To přece není možný říkám si pro sebe. Jeho hlas je stejný jako toho rytíře z mého snu.
"Je 13:10"
"Jé děkuji uff tak tu výstavu stihnu"
"Výstavu? Nemyslíš tu výstavu fotografa Nicka Brandha?"
"A-ano těším se na ní celé léto" odpovím mu s úsměvem
" Tak to vypadá že máme stejnou cestu. Co takhle kdyby jsme tam šli spolu? Mimochodem já jsem Thomas Lyon ale říkej mi Tom"
Tak to fakt není možný on má dokonce i stejné jméno vykřknu v duchu.Tak tohle mě dostalo a chvilku mi trvalo než jsem se vzpamatovala a odpověděla. "Ano budu moc ráda. Já jsem Juliet Shiratori ale mám radši když mi lidi říkají July"
"Proč jen July? Celé jméno mi přijde o hodně hezčí" Usměje se na mě.
"Já by jsem se mohla zeptat na to samí Thomasi" odpovím mu se šibalskými jiskřičkami v očích.
"No jo to máš pravdu"
V tu chvíly zastavil vlak a otevřely se dveře. "Už jsme tady tak co jdeš July?"
"Jo jasně" Potom se trochu zamyslím "A víš co? Říkej mi Juliet"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katrinka Katrinka | Web | 18. března 2011 v 19:31 | Reagovat

Je to moc pěkný příběh, už se těším na pokráčko ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama